Od přistoupení Česka k EU se české soudy mohou obracet na Soudní dvůr EU s tzv. žádostí o předběžnou otázku ohledně správného výkladu evropského práva. Někdy jsou k tomu dokonce povinny. Český Ústavní soud vydal k věci loni v září jednoznačné rozhodnutí: pokud by se tuzemské soudy neobrátily na Soudní dvůr EU v situaci, kdy musejí, mohlo by jít o porušení práva na zákonného soudce podle české Listiny základních práv a svobod (LZPS).
V původním sporu se minoritní akcionáři jedné české společnosti domáhali u Krajského soudu v Českých Budějovicích, aby přezkoumal přiměřenost protiplnění vyplaceného za akcie. Ty přešly na hlavního akcionáře, německou společnost (druhého účastníka sporu), v rámci výkupu účastnických cenných papírů. Německá společnost namítala nedostatek pravomoci českého soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích však tuto námitku německého akcionáře zamítl a jeho rozhodnutí následně v odvolacím řízení potvrdil i Vrchní soud v Praze.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze německá společnost bojovala dovoláním k Nejvyššímu soudu a současně stížností u Ústavního soudu (ÚS). Posledně jmenovaný soud se začal věcí zabývat hned poté, co bylo dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost odmítnuto. Německá společnost se jako stěžovatel odvolávala na to, že Vrchní soud v Praze ignoroval předpisy EU, které bylo dle jejího názoru třeba aplikovat přednostně. Za zásadní porušení práva na zákonného soudce pak firma považovala to, že Vrchní soud v Praze de facto ignoroval její návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, aniž by to náležitě zdůvodnil.
Odůvodnění!
Pro ÚS to nebylo poprvé, co musel řešit podobný případ. V úvodu svého odůvodnění tedy konstatoval, že s přistoupením České republiky k EU vzniklo českým soudům oprávnění a některých případech i povinnost obracet se s předběžnými otázkami na Soudní dvůr EU. O povinnost se jedná tehdy, kdy určitý soud rozhoduje jako soud poslední instance, jehož „verdikt“ nelze napadnout opravnými prostředky.
Současně ÚS řekl, že soudy poslední instance musejí vždy řádně odůvodnit, pokud by se v konkrétním případě rozhodly předběžnou otázku nepoložit. Mohou tak učinit jen v situacích, které zná a připouští judikatura Soudního dvora EU. Pokud by soudy tato pravidla porušily a předběžnou otázku nepoložily, mohlo by jít o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS.
V projednávaném případě ÚS uvedl, že proti rozhodnutí Vrchní soudu již opravdu žádný další opravný prostředek možný nebyl (Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost). Stěžejní tak dle ústavních soudců bylo to, zda Vrchní soud v Praze považoval výklad otázky unijního práva za natolik zřejmý, že nebyl důvod žádost o předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU podávat.
A v tom byl právě kámen úrazu. Podle ÚS se Vrchní soud v Praze s námitkami stěžovatele v podstatě vůbec nevypořádal. A to i přesto, že šlo o správný výklad práva EU, ke kterému je oprávněn jen Soudní dvůr EU. Z tohoto důvodu ÚS rozhodnutí pražského Vrchního soudu zrušil, přičemž bude opět úkolem tohoto odvolacího soudu, aby své závěry, týkající se zejména povinnosti předběžnou otázku, řádně odůvodnil.