Na této stránce si Jaroslav Míkovec nedávno postěžoval na soudy, které prý až příliš často shledávají smlouvy neplatnými z formálních důvodů. Četbu takových judikátů označil za depresivní záležitost a již v názvu svého příspěvku si položil otázku „Tak co bude neplatné dnes?“ Vyznávám staré zásady, že o všem se sluší pochybovat (zejména pak o názorech, s nimiž předběžně souhlasíme) a že ve sporných záležitostech má být slyšena i druhá strana. Proto mne zajímalo, co o problému platnosti či neplatnosti smluv soudí někdo ze soudcovského stavu.
Hledal jsem stanovisko k této věci a nalezl je zejména v knize Na hranicích práva (Soudcovské eseje), kterou napsal Ludvík David, předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, a kterou v roce 2012 vydalo pražské nakladatelství Leges.
Autor uvedené knihy se neplatností právního úkonu zabývá ve zvlášť rozsáhlé kapitole své publikace a dospívá k poznatkům, jež v něčem ladí s názory Jaroslava Míkovce. Leccos již naznačuje první z mezititulků dané kapitoly, který zní „Striktní pojetí neplatnosti jako podivné dědictví“. Výrazný je i příklad uvedený na str. 49, kde čteme: „Stávalo se, že kontrakt obsahoval ujednání o placení nájemného kupříkladu čtvrtletně v částce 50.000,- Kč, nebyl však zmíněn bankovní převod jako způsob platby nebo nebyly uvedeny údaje o číslech účtů kontrahentů. Našel-li si později pronajímatel solventnějšího zájemce o nájem, mohl tvrdit, že dosavadní smlouva je pro absenci uvedení způsobu platby absolutně neplatná (přestože platby probíhaly po léta bez problémů) a mohl zcela reálně dosáhnout úspěchu se žalobou na vyklizení nebytového prostoru. Nejednou se bohužel stalo, že soud mu na tuto konstrukci přistoupil.“
Pod mezititulkem „Slibná komparace“ pak autor zjišťuje, jak se ve vyspělém zahraničí nahlíží na neplatnost kontraktů (str. 53 a následující). Zmiňuje zákonodárné i výkladové praktiky, na jejichž základě lze „udržet“ závaznost smlouvy i ne zcela zdařile vytvořené. Na evropském kontinentu k nim patří mírnější právní následek, než jakým je absolutní neplatnost; částečná neplatnost smlouvy; teleologický (účeloslovný) výklad právní normy i textu smlouvy; náprava nedostatků ve smlouvě. Pokud jde o anglické common law, Ludvík David píše: „Závěr o neplatnosti smlouvy přichází v úvahu většinou jen tehdy, shledá-li soud flagrantní porušení veřejného zájmu (pořádku) nebo dobrých mravů. Jinak je zcela běžné, že převažuje síla kontraktu jako oboustranně závazného projevu vůle.“
Tak co bude (ne)platné napříště?
Jestliže se Jaroslav Mikovec ptal „Tak co bude neplatné dnes?“, lze si podobnou otázku klást ohledně blízké budoucnosti. Nový občanský zákoník ve svém § 574 stanoví a dále v jednotlivostech rozvádí základní pravidlo, podle kterého „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“. Krom zmíněné praxe zahraniční, je zde zřejmá inspirace nálezem českého Ústavního soudu, který judikoval: „Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“.
Ludvík David poukazuje i na další nález Ústavního soudu, který se týká neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem nebo obcházení zákona. Podle Ústavního soudu se závěr o takové neplatnosti musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ve své podstatě shodná myšlenka se stává součástí práva běžného v novém občanském zákoníku. Jeho § 580 odst. 1 totiž stanoví: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“
Citované ustanovení by mohlo dále přibrzdit soudcovské „zneplatňování“ smluv, pokud ovšem v jeho textu bude správně chápáno a uplatňováno slovo „pokud“ a slova za ním následující. Je v nich totiž vyjádřena závazná podmínka resp. závazná povinnost pro postup soudu, který má rozhodnout o platnosti či neplatnosti smluv a jiných právních jednání. Pokud by jejich neplatnost měl soud vyslovit pro rozpor se zákonem, bude muset uvést a zejména důkladně objasnit, proč že si smysl a účel zákona vyžadují právě takové řešení. Shledat smlouvu platnou bude pak (mimo jiné i s ohledem na zmíněný § 547 nového občanského zákoníku) myšlenkově i formulačně méně náročné, než hromadit argumenty pro neplatnost smlouvy. Projeví se pak jeden mimoprávní „zákon“, který velmi ovlivňuje lidské jednání, totiž zákon většího pohodlí.
Autor Petr Hajn je emeritním profesorem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a externím spolupracovníkem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík