Odpověď na tuto otázku přinesl v jednom ze svých nedávných rozhodnutí Nejvyšší správní soud. Potvrdil, že osobou, která je z hlediska zákona povinná k mimořádné 26 procentní dani, je distribuční společnost, jež elektrický proud od provozovatele elektrárny vykupuje. Provozovatel fotovoltaické elektrárny důsledky solární daně pochopitelně pocítí skrze nižší (sražené) výkupní ceny, z hlediska daňového řízení však nemá postavení účastníka.
Kasační stížností se provozovatel fotovoltaické elektrárny domáhal zrušení rozhodnutí nižšího soudu, kterým mu byla údajně upřena jeho procesní práva, když mu nebylo přiznáno postavení účastníka daňového řízení ohledně tzv. solární daně z elektřiny, který on sám vyrábí. Argumentoval mimo jiné i ustanovením daňového řádu, podle kterého mají plátce daně (distribuční společnost) a její poplatník (provozovatel fotovoltaické elektrárny) rovné postavení.
Nejvyšší správní soud však upozornil na to, že úprava tzv. solární daně je speciální, a má tak přednost před některými obecnými pravidly pro vyměřování daní, na které se provozovatel fotovoltaické elektrárny odvolával. Daňové řízení je v tomto případě vedeno pouze s distribuční společností, a nikoliv s provozovatelem fotovoltaické elektrárny, ačkoliv je to právě on, kdo elektrický proud produkuje. Následkem toho je to také pouze distribuční společnost, kdo může proti případnému platebnímu výměru od finančního úřadu brojit cestou odvolání.
Jak však druhým dechem dodává Nejvyšší správní soud, provozovatelé fotovoltaických elektráren přesto nejsou zcela bezbranní. Mají-li pochybnost o výši částky, jež jim srazily distribuční společnosti, mohou je do 60 dnů požádat o vysvětlení. Ti jsou povinni svůj postup vysvětlit a v odůvodněných případech opravit. Neučiní-li tak, anebo nepřesvědčí-li provozovatele fotovoltaické elektrárny jejich vysvětlení, lze proti nim podat u finančního úřadu stížnost, a proti zamítavé stížnosti případně i správní žalobu.