CISAC je nevládní, neziskovou organizací s právní subjektivitou založenou podle francouzského práva. Jedním z jejích hlavních cílů je podporovat vzájemné zastupování mezi kolektivními správci práv po celém světě. Kolektivní správci zajišťují správu autorských práv nabytých přímo od autorů (například skladatelů hudebních děl) nebo nepřímo od jiných organizací a udělují licence k využívání těchto práv komerčním uživatelům.

O co přesně ve věci šlo: CISAC vypracovala vzorové smlouvy o vzájemném zastupování mezi jejími členy. Ty sloužily jako nezávazný „mustr“ pro smlouvy uzavírané mezi kolektivními správci, kterými byly udělovány licence na práva například na koncerty. Mechanismus fungoval tak, že kolektivní správci se na základě reciprocity zavazovali převést práva týkající se „jejich“ repertoáru na jiného kolektivního správce, aby je mohl využít ve svém státě. Díky síti vytvořené všemi smlouvami o vzájemném zastupování mohl každý kolektivní správce nabízet celosvětové portfolio hudebních děl komerčním uživatelům, ale vždy pouze s platností pro „své“ území.

To se ale nezdálo Evropské komisi, a to hned z několika důvodů. Jednak podle ní došlo k porušení článku 101 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, protože doložka o členství převzatá ze vzorové smlouvy omezovala možnost autorů vybrat si kolektivního správce podle svého uvážení. Stejně tak se Komisi nelíbilo ustanovení o výlučnosti převzaté ze vzorové smlouvy, které v podstatě garantovalo určitému kolektivnímu správci v „jeho“ státě absolutní ochranu (jinak řečeno nepřipouštělo v něm aktivity jiného kolektivního správce). A do třetice Komise vytýkala kolektivním správcům, že nedovoleně jednali ve vzájemné shodě, když si navzájem ve smlouvě omezovali právo udělovat licence ke „svému“ repertoáru na území druhé smluvní strany.

Jednou Komise neuspěla

Věc se dostala k Tribunálu EU. Ten rozhodnutí Komise potvrdil, ale až na jednu výjimku: jednání ve vzájemné shodě. Důvod byl jednoduchý, Komise podle Tribunálu nepředložila žádné listinné důkazy, které by to dokládaly. Podle Komise už pouhý fakt, že se kolektivní správci ve všech smlouvách vzájemně domluvili na neposkytování přímých licencí ke „svému“ repertoáru v jiném než „vlastním“ státě, nemohl být vysvětleno jinak než existencí jednání o vzájemné shodě. Měla v takovém případě ale povinnost prokázat, že jakákoli jiná zdůvodnění jsou nevěrohodná. A to se jí nepodařilo. Nevyvrátila totiž obhajobu kolektivních správců, že nejednali ve vzájemné shodě, nýbrž se snažili účinně bojovat proti neoprávněnému užívání hudebních děl.