Když kongresman Carter Glass začal v roce 1913 sestavovat plány na ustavení první americké centrální banky, nepotřeboval kvanta akademických studií. Americká veřejnost si její vytvoření zkrátka přála. Dosavadní uspořádání finančního systému už bouřlivě se rozvíjející americké ekonomice nedostačovalo.
Svědectví o široké podpoře pro vytvoření centrální banky přináší stovky dopisů, které Glass dostával a které jsou dnes uchovány ve zvláštním archivu University of Virginia. Nabízí zajímavé počtení zejména v souvislosti s rozsáhlými změnami bankovní regulace po finanční krizi z roku 2008 i pro zastánce libertarianistických pozic, podle nichž centrální banka v ekonomice není třeba, jelikož peníze a jejich oběh podléhají samoregulačním mechanismům.
„Jakmile firmy potřebují větší než obvyklé množství peněz, banky a podnikatelé se začínají bát, jestli bude možné získat prostředky nezbytné k realizaci investice,“ píše zpracovatel bavlny Chas. K. Gleason z Filadelfie s tím, že „měnová legislativa má pro podnikatele a všechny lidi na ně napojené krajní důležitost.“ Podobná vyjádření přicházela od bankéřů, pěstitelů kávy, obuvníků, nábytkářů, obchodníků s uhlím a dalších.
Pětapadesátiletý Glass, který ve Sněmovně reprezentantů zastupoval Virginii za demokraty, neměl univerzitní diplom ani zkušenost z bankovnictví. Vyrůstal po občanské válce a jako náruživý čtenář se povětšinou vzdělával sám. Před vstupem do politiky se věnoval novinařině.
Amerika jeho časů byla hnaná vpřed pokrokem průmyslové revoluce rychlostí, jíž přestala finanční architektura stačit. Mezi roky 1890-1914, kdy zažívaly nebývalý rozkvět i české země, stihlo Spojené státy osm recesí trvajících v průměru 18 měsíců a také dvě bankovní krize – z let 1893 a 1907. Při druhé ztratily akcie na Wall Street během několika měsíců 50 % hodnoty a šíření burzovní paniky zabránilo jen velké konsorcium věřitelů v čele s J.P. Morganem, kteří přislíbili podpořit ohrožené banky velkými částkami.
„Zažil jsem krach v roce 1873, jejíž dopady trvaly pět až šest let, a další vzestupy a pády finančních trhů, včetně paniky roku 1907. Ustavení federální centrální banky je nejdůležitější navrhovanou reformou, kterou se nyní zabývá americký lid,“ píše v dopise Glassovi šéf pojišťovací společnosti Security Insurance Company John W. Alling. „Sire, zdá se nám, že nabídka peněz a sazby jsou rozhodně příliš nejednotné a proměnlivé,“ uvádí se v psaní obchodníka s nářadím J.L. Hawkinse.
Glass byl během svého života svědkem rozsáhlých proměn měst i venkova. Nasazení parních turbin otevřelo prostor elektrifikaci, rozšíření vakuových žárovek a domácích spotřebičů. Expanze železniční sítě spolu s vynálezem telefonu a telegrafu umožnily rozvoj podnikání a obchodu i v nejzapadlejších koutech země. V říjnu 1913 začal Henry se sériovou výrobou modelu T v továrně v Michiganu.
Poté, co finanční krize roku 1907 uvrhla ekonomiku do 13 měsíců dlouhé recese, Kongres pověřil Národní měnovou komisi vypracováním návrhu řešení opakujících problémů. Výsledkem čtyřleté snahy byla rozsáhlá zpráva o stavu centrálního bankovnictví a finančních systémů ve světě. Spojené státy se svými tisíci malými bankami stály v ostrém kontrastu se sofistikovanou organizací financí v Evropě.
Když si tabákový plantážník ve Virginii chtěl koupit sporák v New Yorku, musel zpravidla prodejci zaslat šek z lokální banky, která měla vkladový účet u banky newyorské protistrany. Ta šek proplatila a částku odečetla z vkladového účtu banky z Virginie. Velké newyorské banky z těchto vkladů poskytovaly úvěry, nebo s nimi dokonce spekulovaly.
Dále se městské banky pokoušely zadržovat vklady venkovských bank nebo v případě velké nouze o peníze (třeba během žní) zvyšovaly úrokové sazby. Koloběh peněz nemohl dostatečně pružně reagovat na poptávku soukromého sektoru. O jejich rozdělení rozhodovaly velké bankovní domy, často na úkor menší venkovské konkurence.
Glass při navrhování zákona čelil velké výzvě. Bylo třeba vytvořit instituci, která brala ohled na regionální potřeby a zároveň nebyla loutkou mocných newyorských bank. Zpráva měnové komise navrhovala, aby centrální banku s veřejným posláním de facto kontrolovaly soukromé subjekty. Demokraté, kteří po roztržce v republikánské straně v roce 1912 získali prezidentský úřad a většinu v obou komorách Kongresu, chtěli dohled nad novou institucí svěřit politikům a zaručit její decentralizaci, což se na pozadí tehdejších mediálně propíraných kauz „spiknutí peněžních trastů“ zamlouvalo i veřejnosti.
Nedůvěra k newyorským bankéřům nakonec vyústila v návrh systému regionálních rezervních bank, které budou v případě potřeby komerčním bankám poskytovat dodatečnou měnu či úvěry, a zajišťovat tak likvidní trh aktiv držených komerčními bankami.
Prezident Woodrow Wilson si pro svůj úřad prosadil jmenování Rady guvernérů Federálního rezervního systému, kteří budou na všechny pobočky dohlížet a omezovat moc bankéřů regionálních rad Fedu. Jako brzda politických pověřenců byl navíc ustaven Federální poradní výbor sestávající se z 12 bankéřů z jednotlivých okrsků rezervního systému. Výbor se dodnes s guvernéry Fedu schází čtyřikrát do roka ve Washingtonu.
„Glassův návrh představuje formulaci kompromisu, jenž umožnil vnik instituce schopné vydávat elastickou měnu a zároveň to udělal způsobem, který respektuje diverzitu hospodářských a politických zájmů celé země. Populistické napětí mezi newyorským finančním centrem a zbytkem země – právě tohle napětí stálo za touto strukturou,“ tvrdí Jeffrey Lacker, prezident Federální rezervní banky Richmondu.
Zákon byl nakonec přijat ke konci roku 1913 velkou většinou v obou komorách Kongresu. Glass Fed bránil až do své smrti v roce 1946. Jeho vytvoření podle něj znamenalo „výzvu pro dominantní finanční zájmy Ameriky. Nakonec však zdravé ekonomické principy zvítězily takovým způsobem, že mnoho velkých bankéřů, kteří se dřív stavěli neochvějně proti, dnes přiznává, že bylo dosaženo ohromného pokroku.“
(Zdroje: Bloomberg, Fed, Reuters)