Dle dosavadní úpravy se strany mohly v obchodněprávních vztazích domluvit na době plnění i následcích nezaplacení za podmínek stanovených v ustanovení § 369a obchodního zákoníku a za předpokladu, že budou dodrženy obecné korektivy zákazu zneužití dominantního postavení na trhu, jednání v souladu s poctivým obchodním stykem, dobrými mravy a obecnými zásadami, na nichž je založen obchodní zákoník.  

Komplikovaný paragraf 369a se ruší

Dosavadní § 369a obchodního zákoníku reagoval na předchozí evropskou směrnici o postupu proti opožděným platbám. S ohledem na množství pojmů, které toto ustanovení zavádělo, i jeho závazný charakter však v praxi způsobovalo mnoho nesnází. Připomeňme si, že podstatou tohoto paragrafu byl - zjednodušeně řečeno - zákaz dojednat si odchylně od zákona výši úroku z prodlení i okamžik, od nějž právo na úrok z prodlení běží (v zásadě tedy delší než 30denní splatnost). Odlišná dohoda byla možná pouze v případě, že takové ujednání nebylo zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli, což záviselo na několika faktorech (okolnostech případu, praxi zavedené mezi stranami, obchodních zvyklostech atd.)

V únoru 2011 byla vydána nová evropská směrnice, která hned v prvním bodě preambule uvádí, že jejím cílem je přepracovat původní směrnici z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti. Členským státům ukládá, aby ji do 16. března 2013 promítly do svých právních řádů. Česká republika tak učinila s účinností od 1. 7. 2013. Jak se to projevilo v obchodním právu?

Paragraf 369a obchodního zákoníku se ruší a úprava lhůt splatnosti se přesouvá do oddílu zabývajícího se dobou plnění. Do zákona přibývá pojem „hrubě nespravedlivého“ ujednání, které bude neplatné. Půjde o tzv. neplatnost relativní, tedy ujednání se považuje za platné, dokud se neplatnosti nedovolá oprávněná strana (tedy věřitel jakožto prodávající či poskytovatel služeb). Navíc obchodní zákoník dává procesní právo domáhat se neplatnosti dále „osobám založeným s cílem hájit zájmy podnikatelů“.

Třicet dnů a hrubá nespravedlivost

Základní východisko obchodního zákoníku je po novu obdobné; cena za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb musí být zaplacena do třiceti dnů ode dne zaslání faktury, resp. poskytnutí služby nebo převzetí zboží. Zákonodárce se pokouší zabránit obcházení lhůty pro splatnost faktur tím, že zakazuje i prodlužování lhůty pro převzetí zboží - dodané zboží nebo služba musí být převzaty rovněž maximálně do třiceti dnů. Tato lhůta pro převzetí běží od okamžiku dodání.

Nic ale neplatí bez výjimky. Delší lhůty splatnosti bude možné dojednat ve smlouvě; lhůty překračující 60 dnů ovšem jen tehdy, pokud to nebude pro věřitele „hrubě nespravedlivé“. Toto kritérium je převzato právě ze směrnice a mělo by být vykládáno v jejím duchu. Posouzení, zda se jedná o smluvní ujednání nebo praxi hrubě nespravedlivou, bude individuální a bude se muset provádět případ od případu. Nicméně lze shrnout, že relevantním bude například to, zda jde o hrubé porušení poctivých obchodních zvyklostí, o jaké zboží nebo službu se jedná a zda existuje objektivní důvody, proč se strany od zákonných ustanovení odchýlily. Uvidíme, jak si s tímto poměrně obecným termínem poradí soudní praxe.

Z praktického hlediska lze doporučit dlužníkům (kromě veřejných zadavatelů), kteří budou trvat na ujednání doby splatnosti delší než 60 dnů, aby měli buď ve smlouvě, nebo v jiných dokumentech předem zdokladovány důvody, proč je takto sjednaná delší splatnost spravedlivá vůči oběma smluvním stranám.

Další výjimkou jsou dlužníci - veřejní zadavatelé, pro které je stanoven ještě přísnější režim. Veřejní zadavatelé smí sjednat se svými dodavateli dobu splatnosti až 60 dnů jen zcela výjimečně, a to tehdy, je-li to odůvodněno povahou závazku (totéž platí i pro subdodavatele vůči hlavním dodavatelům v takovýchto zakázkách). Samotný text zákona ale naznačuje cestu, jak se třicetidenní lhůtě vyhnout – stačí rozdělit plnění do splátek, což bude dle novely možné.

Na vyloučení úroků z prodlení se domluvit nelze už vůbec

Další změnou je prakticky zákaz domluvit se na tom, že úrok z prodlení nebude věřitel uplatňovat. Takovéto ujednání bude totiž vždy „hrubě nespravedlivé“, a tedy relativně neplatné. Nutno připomenout, že v obchodních vztazích lze úrok z prodlení sjednat odchylně od zákona. Zatímco dodnes se každé takovéto ujednání posuzovalo individuálně (např. zda je v rozporu se zmiňovanými dobrými mravy nebo nikoli), dle novely se věřitel neplatnosti ujednání o vyloučení úroků z prodlení domůže vždy. Zákonný úrok z prodlení se mimo to všeobecně zvyšuje o 1 %, od 1. července tedy činí 8 procentních bodů nad repo sazbu ČNB.

Nově bude mít věřitel vždy také automaticky nárok na náhradu nákladů spojených s vymáháním opožděné platby v paušální výši 1200 Kč; vyšší náklady (typicky za služby advokáta, soudní poplatky) bude muset prokazovat. Snížení minimální náhrady novela nezakazuje, hrubou nespravedlivostí postihuje pouze její úplné vyloučení; nicméně bude možné prokázat opak.

Přechodné ustanovení – starší dluhy postaru

Novela obchodního zákoníku obsahuje přechodné ustanovení, podle něhož se případy prodlení, k nimž došlo před 1. 7. 2013, budou řídit dosavadními předpisy. Nová úprava naopak dopadne i na závazkové vztahy sjednané před 1. červencem, pokud prodlení nastane po 1. 7. 2013.

 NOZ – do budoucna téměř stejně

Už zanedlouho nabude účinnosti i nový občanský zákoník (NOZ), který mimo jiné nahradí i stávající obchodní zákoník, a tedy i aktuální novelu týkající se splatnosti. I když NOZ přistoupil k zapracování směrnice poněkud volněji, podstata úpravy je shodná. Jedna z odchylek spočívá v tom, že  NOZ věřiteli a osobám založeným za účelem ochrany malých a středních podnikatelů v případě výše zmíněných nepřípustných ujednání umožňuje dovolat se jejich neúčinnosti. Rozdíl mezi dopady neúčinnosti dle NOZ a relativní neplatností dle obchodního zákoníku však pro běžnou praxi není zásadní.