Současná úprava občanského práva nijak nebrání tomu, aby věřitel postoupil svou pohledávku třetí osobě i bez souhlasu či dokonce vědomí dlužníka. K tomu stačí písemná smlouva, v jejímž důsledku zájemce (postupník) nastoupí na místo původního věřitele (postupitele). Jedná se tedy o dvoustranný právní úkon, kterého se dlužník vůbec neúčastní.

Předmětem postoupení může být jak pohledávka peněžitá, tak i pohledávka nepeněžitá, splatná i nesplatná. Postoupit lze dokonce i pohledávky budoucí, tedy takové, které v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení ještě nevznikly. Podmínkou platnosti smlouvy je, že převáděná pohledávka musí být zcela jednoznačně určena. Jinak řečeno, ze smlouvy musí být zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení.

Protože dlužník není účastníkem smlouvy o postoupení pohledávky, ukládá občanský zákoník postupiteli povinnost bez zbytečného odkladu dlužníkovi postoupení pohledávky oznámit. Dokud se tak nestane, nebo dokud nový věřitel postoupení dlužníkovi neprokáže, může se dlužník stále zprostit svého závazku plněním původnímu věřiteli.

Zvídavého čtenáře asi v tuto chvíli může napadnout zajímavá situace, kdy postupitel uzavře s postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky, následně postupitel oznámí postoupení dlužníkovi, který na základě tohoto oznámení plní novému věřiteli. Po splnění dluhu postupníkovi se však ukáže, že k platnému postoupení ve skutečnosti vůbec nedošlo, a to například v důsledku nedodržení písemné formy pro uzavření smlouvy o postoupení.

Touto otázkou se v minulosti zabýval i Nejvyšší soud. O co konkrétně v posuzovaném případě šlo? Účastníci sporu mezi sebou uzavřeli smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti. Kupní cena měla být kupujícím zaplacena formou několika splátek. Předmětem sporu se stalo zaplacení jedné ze splátek, kterou kupující uhradil již novému věřiteli, neboť obdržel písemné oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky. Prodávající v řízení namítal, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná a platbou dlužníka třetí osobě nedošlo k zániku jeho závazku uhradit kupní cenu prodávajícímu (postupiteli).

Nejvyšší soud se však s názorem původního věřitele neztotožnil, když konstatoval, že právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi. Vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k postoupení pohledávky platně či vůbec došlo. Jinak by totiž byl dlužník v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl.

Jinak řečeno Nejvyšší soud uzavřel, že oznámení postoupení dlužníkovi vyvolá zamýšlené právní důsledky i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení byla neplatná. Otázka, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, může být řešena pouze ve sporu mezi původním a novým věřitelem, nikoli však ve sporu s dlužníkem. Souvisí to i s tím, že původní věřitel dlužníkovi neprokazuje, že k postoupení došlo, ale tuto skutečnost mu pouze oznamuje.

Pro úplnost lze ještě na závěr konstatovat, že úprava postoupení pohledávky současného občanského zákoníku byla s některými změnami přejata i do nového občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014.