Evropská unie není založena pouze na známých čtyřech svobodách, tedy volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, ale i na budování jednotného soudního prostoru. Ten se pokouší překonat justiční hranice mezi členskými státy EU. Vaše bydliště v Česku tak znamená nejen to, že po Evropě můžete cestovat bez pasu a pracovat v podstatě bez omezení, ale i to, že za určitých okolností můžete být žalováni v jiném členském státu EU a že úprk zpět domů vás před cizím soudem a jeho rozsudkem neochrání. Jak s tímto jednotným soudním prostorem souvisí distribuce whisky v Belgii, která byla nakoupena ve Francii?
Základním právním předpisem EU pro určení pravomoci soudů členských států EU ve věcech občanských a obchodních s mezinárodním prvkem (typicky ve sporech mezi subjekty s bydlištěm či sídlem na území dvou různých členských států EU) je nařízení č. 44/2001, tzv. Nařízení Brusel I. Dle tohoto nařízení obecně platí, že pravomoc rozhodovat spor má soud členského státu EU, na jehož území má žalovaný bydliště či sídlo. Z tohoto obecného pravidla však existuje řada výjimek, mj. v závislosti na typu smlouvy, které se spor týká. Co když ale v některém členském státě EU stále existuje právní předpis, který se harmonizaci v oblasti pravomoci soudů členských států EU brání? A jak se Nařízení Brusel I vypořádá s typem smlouvy, který právo EU nezná?
Belgie vs. Francie
Na základě ústní smlouvy o autorizované distribuci whisky odebírala společnost Corman-Collins se sídlem v Belgii whisky různých značek od společnosti La Maison du Whisky se sídlem ve Francii a tuto whisky prodávala na území Belgie. Francouzská společnost spolupráci po deseti letech ukončila, proti čemuž se belgická společnost bránila u belgického soudu žalobou na náhradu škody. Zatímco belgická společnost dovozovala pravomoc belgického soudu z belgického zákona z roku 1961, který stanoví, že v případě žalob na náhradu škody z distribučních smluv se pravomoc soudu odvíjí od sídla belgického autorizovaného distributora whisky, francouzská společnost pokazovala na Nařízení Brusel I a dovozovala, že pravomoc mají francouzské soudy, protože tato se odvíjí od sídla žalovaného francouzského poskytovatele oprávnění k distribuci.
Který právní předpis má v daném případě převážit – speciální belgický zákon, nebo unifikované normy Nařízení Brusel I? A jak charakterizovat smlouvu o distribuci, kterou právo EU nezná? Lze smlouvu o distribuci charakterizovat jako smlouvu o prodeji zboží nebo jako smlouvu o poskytování služeb, které právo EU, včetně daného nařízení, zná? Tento horký brambor belgický soudce opatrně uchopil a jako tzv. předběžnou otázku jej předal výše, tedy Soudnímu dvoru EU v Lucemburku. Ten na sklonku loňského roku rozhodl.
Evropské právo a jeho limity
Dle očekávání Soudní dvůr EU rozhodl, že u sporu s mezinárodním prvkem, kde mají žalobce i žalovaný sídlo v jiném členském státě EU, se zásadně uplatní Nařízení Brusel I a nikoliv vnitrostátní právní předpis, v daném případě zvláštní belgický zákon.
A co je to „smlouva o distribuci“? Podle Soudního dvora EU jde o smlouvu o poskytování služeb. Smlouva o distribuci je totiž řadou evropských států považována za rámcovou smlouvu, která pouze „zastřešuje“ prodej jednotlivých zásilek, tedy například beden whisky. Je to jakýsi přípravný dokument pro následné konkrétní kupní smlouvy. Distributor vlastně nabízí službu dodavateli, který díky tomuto servisu může své produkty uvést i na další trhy. V důsledku této právní klasifikace distribuční smlouvy má tak pravomoc rozhodovat daný spor o „whisky“ belgický soud; tato pravomoc je však založena na základě Nařízení Brusel I a nikoli speciálního belgického zákona.
Zdálo by se, že podobné základní otázky týkající se jednotného vnitřního trhu EU a pravomoci soudů členských států EU jsou již dávno vyřešené. Vždyť jednotný soudní prostor EU je budován již od roku 1968, kdy světlo světa spařila Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí, předchůdkyně Nařízení Brusel I. Skutečnost, že vytváření jednotných nadnárodních pravidel je dlouhodobým a ne vždy jednoduchým procesem, dokládá i situace za „Velkou louží“. Americký experiment s federální vládou trvá již více než dvě stě let, a přesto Nejvyšší soud USA stále řeší základní otázky týkající se pravomoci federálních soudů a soudů jednotlivých států americké federace. Sjednocování pravidel v oblasti evropského soudnictví je tak běh na dlouhou trať.