Uzavřete s protistranou písemnou smlouvu, ale její doplnění si následně sjednáte pouze ústně. Je taková změna platná, nebo ne? Tato otázka se nedá zodpovědět úplně jednoduše. Podívejme se, jak k tomuto problému dříve přistupovaly „starý“ občanský zákoník a obchodní zákoník, stejně jako nový civilní kodex, který je účinný od 1. ledna 2014.
Starý občanský zákoník byl postaven na koncepci, podle níž pokud smlouva byla uzavřená v písemné formě, mohla být také měněná pouze v písemné formě. Shodně toto pravidlo aplikoval i Nejvyšší soud, který opakovaně vyložil, že v občanskoprávních vztazích nelze písemně uzavřenou smlouvu měnit jinou formou. Pokud se tak bývalo stalo, jednalo se o neplatnou smlouvu pro nedostatek formy.
To však neplatilo o smlouvách podřízených zákoníku obchodnímu. Ty smlouvy, které byly uzavřeny v písemné formě (a to dobrovolně, bez výslovného zákonného příkazu písemné formy), bylo možné měnit jakýmkoliv způsobem, tedy i ústně. Taková změna byla považována za platnou. Strany si proto často ve smlouvách sjednávaly ustanovení, podle nichž šlo smlouvu měnit pouze a opět jen v písemné formě. Jak však dovodil i Ústavní soud, nedodržení této klauzule nemělo za následek absolutní neplatnost takové změny. Význam takové klauzule spočíval pouze v založení neplatnosti relativní. Jinými slovy, ústně změněná písemná smlouva nebyla automaticky důvodem pro to, aby shodná vůle stran od počátku negována. Její neplatnost musela být dotčenou stranou u soudu namítána. To samozřejmě neplatilo u smluv, jejichž písemnou formu předepisoval zákon, a která musela být vždy, pod sankcí absolutní neplatnosti jiného jednání, dodržena.
Téměř stejná filozofie v novém
Jak lze vidět, „staré“ soukromoprávní kodexy, které byly účinné do konce roku 2013, byly vzájemně nekoncepční a orientace v nich byla poměrně složitá. Napravil nový občanský zákoník (NOZ), který mimo jiné odstraňuje dřívější „dvojkolejnost“ starého občanského zákoníku a obchodního zákoníku, tento „nepořádek“? Zásady, které nová právní úprava stanoví u změn právních jednání, jsou následující: Stanoví-li zákon určitou formu, změna je možná pouze ve stejné, nebo přísnější formě. Stanoví-li ujednání stran určitou formu, změna je možná i v jiné formě, jestliže to ujednání nevylučuje.
Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o stejný režim, jaký fungoval ve starém obchodním zákoníku. Jednání trpící nedostatkem předem ujednané formy zůstává neplatné, avšak shodně jako v zákoníku obchodním pouze relativně – to znamená tehdy, pokud se jej „postižená“ strana dovolá u soudu. I starší judikatura týkající se forem změn smluv uzavřených dle obchodního zákoníku je tedy aplikovatelná. Navzdory tomu je důležité upozornit, že nový občanský zákoník jde v souladu s principem bezformálnosti právních jednání, ke kterému se hrdě hlásí, ještě dál a přináší novou možnost, jak navíc takové jednání „zplatnit“. Lze tak učinit dodatečným zhojením nedostatku formy. K takovému zhojení je nicméně potřebný souhlas a podpis obou stran. Další podstatnou novinkou je, že v případech, kdy je určitá forma dohodnuta stranami, lze neplatnost namítat pouze v případě, že již nebylo plněno. Tyto jednoduché novinky mohou mnoha subjektům právních vztahů podstatně ulehčit život.
Novinkou NOZ také je, že jednání, které nebylo dodrženo v zákonem vyžadované formě, nyní není vždy absolutně neplatné. Mnoho z nich bude spadat v souladu s filosofií, že jednání má být spíše platné než neplatné, pod neplatnost relativní. Tak tomu bude vždy, pokud jednání nebude kromě rozporu se zákonem rovněž zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, nebo se nebude zjevně příčit dobrým mravům.