V Česku byla směrnice provedena zákonem o elektronických komunikacích, jehož šmírovací část však byla z obdobných důvodů, jaké ve svém rozsudku uvedl Soudní dvůr, zrušena už před třemi lety českým Ústavním soudem. Proč zrušení směrnice trvalo lucemburskému soudu tak dlouho?

V ČR mezitím v roce 2012 došlo na novelizaci zrušeného zákona a získávání metadat bylo omezeno a zpřesněno. Policie tak může získat metadata jen při vyšetřování přesně stanovených (závažnějších) trestných činů (a pouze pokud nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak), metadata mohou tímto postupem získat i tajné služby a ČNB, existuje přezkum Nejvyšším soudem a kromě dalšího jsou „sledované“ osoby po pravomocném skončení věci o získání dat informovány. V loňském roce tak například mobilní operátoři poskytli policii a dalším oprávněným orgánům provozní a lokalizační údaje ve 170 tisících případech.

Příliš vágní

Ale zpět k nedávnému zrušení směrnice. Soudní dvůr EU v případě Digital Rights Ireland posuzoval soulad směrnice s čl. 7 a 8 Listiny základních práv EU, tedy s právem na soukromí a právem na ochranu osobních údajů. Nejdříve uvedl, že shromažďování metadat je zásahem do těchto práv, tedy je na místě otázka, zda je tento zásah ospravedlnitelný. Kritéria pro zodpovězení této otázky se skrývají v čl. 52 Listiny, přičemž se jedná o poměrně složitý test skládající se z několikerého vyvažování různých hodnot.

Za prvé, omezení posuzovaného práva musí být v souladu se zákonem, tedy směrnicí. Soudní dvůr prohlásil, že zákonné zmocnění obsažené v posuzované směrnici bylo respektováno, protože byla uchovávána metadata, nikoliv obsah komunikace. Za druhé, omezení práva musí sledovat cíl obecného významu. Soudní dvůr uvedl, že “bezpečnost” takovým cílem je, i když směrnice byla původně poněkud konspiračně přijata s cílem „harmonizace vnitřního trhu“ (zřejmě z důvodu nižší většiny potřebné ke schválení). Za třetí, omezení práva musí být proporcionální svému cíli.

Kritéria testu proporcionality jsou sama o sobě poměrně složitá a založená na judikatuře Soudního dvora EU i Evropského soudu pro lidská práva a nakonec se stala důvodem zrušení směrnice. Soudní dvůr v zásadě prohlásil, že směrnice je nejasná (nestanovuje přesně limity a kritéria shromažďování metadat) a neobsahuje dostatek konkrétních opatření, která by zamezila možnému zneužití shromážděných dat.

Snowden v Evropě

Těžko říct, proč Soudní dvůr směrnici zrušil až nyní, vždyť prováděcí legislativu k této směrnici zrušily už kromě českého například i ústavní soudy v Německu nebo Rumunsku. Nemohlo tedy jít spíše o reakci na loňskou aféru se zveřejněním informací o šmírovacích praktikách americké tajné služby NSA, která se primárně týkala také metadat?

V Americe nyní probíhá vlastně obdobný proces, který čeká Evropu. Už i administrativa prezidenta Obamy prohlásila, že zákony, na jejichž základě NSA své šmírování prováděla, se musí změnit. Shromažďování metadat sice není na rozdíl od EU dle tradiční americké judikatury považováno za zásah do práva na soukromí, nicméně rozsah šmírovacího programu NSA byl zpochybněn jak z hlediska jeho zákonnosti, tak i ústavnosti. K celé věci se zřejmě dříve nebo později vyjádří i Nejvyšší soud USA.

Také Evropskou unii nyní čeká snaha o nalezení nové rovnováhy mezi bezpečností a právem na soukromí. Zrušená směrnice byla totiž přijata po teroristických útocích v Madridu a Londýně v letech 2004 a 2005, což se na jejím upřednostnění bezpečnosti před ochranou soukromí zřejmě podepsalo.

Kam dál?

Rozhodnutí Soudního dvora vyvolalo poměrně zajímavé debaty nejen ohledně kvality zdůvodnění rozsudku, ale i co se týče osudu “kárných žalob” Evropské komise proti členským zemím za to, že tuto směrnici v minulosti včas neprovedly do své legislativy. Vždyť Evropská komise v této věci zahájila “kárná” řízení proti řadě zemí včetně Rumunska, Německa, ČR, Švédska a dalších. Ostatně Švédsko bylo ještě loni za stejnou věc dokonce Soudním dvorem odsouzeno k pokutě 3 miliony eur. Opravdu Soudní dvůr nemohl ke svému názoru ohledně protiprávnosti směrnice dojít dřív?

Další otázkou je, zda zrušení směrnice znamená také zrušení národní implementační legislativy, která tuto směrnici provedla (včetně české novelizované úpravy), nebo zda tato legislativa platí nadále, ale musí splňovat standard stanovený Soudním dvorem EU v případě Digital Rights Ireland. Odborníci se zatím přiklánějí k druhé variantě. Obstojí tedy česká novelizovaná úprava i před nově vysloveným standardem Soudního dvora?