O cvrčcích, mravencích a obchodní bilanci

Celé to připomíná pohádku o mravencích a cvrčkovi (tímto děkuji za inspiraci článku Martina Wolfa z Financial Times, česky zde) – mravenci celý rok tvrdě pracovali, zatímco cvrček si jen fidlal. Když přišla zima, mravenci měli z čeho žít, zatímco cvrček málem umřel… Kdyby ho hodní mravenci nezachránili.

Bohužel realita je o něco složitější. V první řadě, naši mravenci, tedy Němci, „nemakají“ na sebe, ale soustředí se především na export – vyrábí housle pro cvrčky na celém světě. Což o to, to je v pořádku. Jenže němečtí mravenečkové nemají na oplátku zájem o cvrčkovu muziku, resp. o nic, co by jim cvrčci mohli nabídnout. Proto si cvrčci kupují housle na dluh. A mravenci ochotně půjčují.

Půjčují i přesto, že v hloubi duše vědí, že od cvrčků nikdy nic chtít nebudou, protože i kdyby se cvrček dal místo fidlání na výrobu vynikajícího nábytku do mraveniště, „ten mravenčí je přece lepší!“.

Každá půjčka je něčí úsporou

Můžete říci, že si cvrček neměl půjčovat, že to byla jeho svobodná volba. Jenže každá půjčka je něčí úsporou a každý uspořený cent je potřeba zhodnocovat. To je úplně jednoduchá účetní identita – žádná ekonomická teorie, spíše přírodní zákon (technickou výjimkou jsou instituce, které mají možnost vydávat peníze, ale to už by nebyla pohádka o mravenečcích, ale Oslíčku, otřes se!). Pokud bych si od vás chtěl půjčit, musíte mít úspory, které byste mi mohli půjčit. Stejně důležité ale je, že i ve vašem zájmu je najít někoho, kdo si půjčit chce. Pod polštářem se vaše úspory samy nezhodnotí.

Analogie začne získávat konkrétní obrysy, jakmile se přeneseme do světa národních financí. Pokud má soukromý sektor úspory, někdo si je dříve či později musí půjčit (zakopání peněz na zahradě za úspory nepovažuji). Adresátem půjčky může být stát nebo někdo v zahraniční, kdo si pak za půjčené peníze koupí to, co prodáváme.

Platí tedy celkem jednoduché pravidlo:

státní sektor + soukromý sektor = obchodní přebytek nebo deficit

Přeložíme-li si to jinak: jestliže je jak státní sektor, tak privátní sektor v plusu, nutně musíte být exportérem: někdo vám peníze, které chcete spořit, musí dát. A když to není nikdo doma, tak to musí být někdo v zahraničí. Naopak, pokud máte, jako donedávna USA, deficit v privátním i veřejném sektoru, musíte být nutně importérem. Opět platí, že pokud se chcete zadlužovat, a doma to nejde, protože se zadlužují všichni, musíte si půjčit od někoho ze zahraničí.

Německo musí pokračovat jako exportér

Jaký to má ale vztah k euru a aktuálnímu vývoji? Docela zásadní. Německý privátní sektor charakterizují velice vysoké úspory (kolem 16 %). Státní sektor má sice zatím malý deficit, ale i to se výhledově změní. Nedávno byl totiž přijat ústavní zákon, který politiky zavazuje deficit do několika let odstranit úplně. A tak Německo musí pokračovat jako exportér. A aby mohlo exportovat, musí na druhé straně někdo neustále importovat.

Zároveň si uvědomme, že obchod EU se světem je poměrně vyvážený – net export/import celého EU ke zbytku světa osciluje kolem nuly (Keynes by měl radost – zapomeňte na finanční stimuly, jeho hlavní makro idea byla, že dlouhodobě obchodní přebytky nebo deficity vedou k problémům). Na druhou stranu je Německo net exportérem v rámci EU, a tudíž musí podle pravidla zmíněného výše existovat obchodní deficit jiných států v EU.

Historie se ráda opakuje

Nejde samozřejmě o nic převratného – historie se ráda opakuje: Ve většině případů posiluje měna vývozce až do chvíle, kdy jeho zboží přestane být zajímavé, pak se změní z vývozce na dovozce. Problém ale nastane při splnění jedné ze dvou podmínek. Pro Evropu je ale klíčová především ta druhá…

• Pokud svoji měnu uměle udržujete nízko (jako např. Čína či Japonsko).

• Druhá z našeho pohledu „zajímavější“ komplikace nastává, pokud mají dovozce i vývozce stejnou měnu, takže devalvování nastat nemůže. V takovém případě je zjevně mravenčí model neudržitelný – cvrček jednou prostě dluhy nesplatí. Dokud si od něj mravenci nezačnou něco kupovat, nebude mít čím.

Zkrátka a jasně: Dokud bude Německo spořit a exportovat, někdo v EU musí utrácet – ať už se to Německu líbí, nebo ne.

Mravenci si dnes ovšem myslí, že nejlepší řešení je aplikací genetického inženýrství změnit všechny cvrčky na mravence. Komu ale budou prodávat všechny ty housle, co spolu s novými mravenci vyrobí, mi není úplně jasné.

Autorem článku je Ender Vlad.