Určitě jste si také všimli toho klidu. Ne toho vyvolaného spalujícím vedrem, ale klidu na trzích odrážejícího se i v indexu volatility VIX. Připomeňme si, že to byla právě volatilita, tedy neklid, co vyhnalo dlouhou řadu investorů z trhu během krize a v pokrizových letech. Je to volatilita, riziko a nejistota, co zvedá náklad kapitálu a požadované návratnosti investorů – a tedy snižuje hodnoty a ceny akcií. Z těchto i dalších důvodů bychom nad hodnocením současného poklesu volatility nemuseli dlouho bádat. Jak ale asi čtenář tuší, kvůli tomu bychom toto téma zde asi neotevírali.
Podívejme se nejdříve na to, o čem se konkrétně bavíme. Index VIX je v grafu oranžově, kolegy mu dělají výnosy US desetiletých vládních dluhopisů (tmavě modře) a rizikové prémie BBB dluhopisů (světle modře). Mechanika funguje 95 % času spolehlivě a intuitivně: Nízká volatilita jde ruku v ruce s nízkými rizikovými prémiemi (což prospívá i akciím) a relativně vyššími výnosy vládních dluhopisů. Menší riziko se totiž obvykle pojí s lepším růstovým výhledem. Pokud naopak riziko (VIX) roste, zvyšují se i rizikové prémie a zhoršuje se růstový výhled (roste poptávka po vládních dluhopisech a jejich výnosy klesají).
Co na obrázku tak úplně nesedí je to, že v současné době jsou VIX i rizikové spready nedaleko předkrizového standardu. Ale výnosy vládních dluhopisů do něj mají stále dost daleko. A od roku 2014 se navíc zaběhlý řád mění na „neřád“ tím, že vše míří dolů – klesá riziko a prémie (což sedí), ale i výnosy vládních dluhopisů (což nesedí):

Buď se tedy nějaký trh mýlí, nebo se změnila vnitřní mechanika fungování celého mechanismu. V minulých článcích jsme trochu rozebírali možnost, že „světová ekonomika vplouvá do nového normálu“. Je dost dobře možné, že popsané neobvyklé nastavení trhů je jeho předzvěstí – nízký, ale stabilní růst by byl doprovázen nízkou volatilitou a prémiemi, ale také znatelně nižšími výnosy vládních dluhopisů. Z pohledu akciového investora by tedy platily ony dvě zprávy, o kterých jsme už psali.
Dlouhé roky před krizí jsme mohli hovořit a také hovořili o takzvaném Velkém uklidnění. S hezkým růstem šla tehdy ruku v ruce malá volatilita hlavních makroekonomických proměnných, prostředí to ideální pro trhy. Nový neutrál je jako Velké uklidnění, jen bez tak vysokého růstu. Čistě proto, že už není tolik možností jak využívat transferu poptávky od jedněch k druhým (záměrně nepíšu někdy trochu zavádějící „život na dluh“).
A pokud jste si všimli onoho klidu, možná vás podobně jako kolegy na FT napadlo, zda to není přílišný klid. Tedy zda nejsme v situaci, kdy přestaneme být ostražití a začneme si opět hrát s bublifuky. Tato úvaha o klidech před bouří je zajímavá a dokonce by mohla implikovat, že existuje optimální volatilita, kterou ale není volatilita minimální. Jinak řečeno, musíme možná cítit určitý bič nad hlavou, jinak začneme dělat koniny. V souvislosti s tím si možná vzpomenete na nedávné úvahy o tom, že čínská centrální banka záměrně vyvolala oslabení měny, aby investorům ukázala, že renminbi nešlape pouze jednosměrnou cestou. Jinak řečeno, chtěla jim prásknout bičem nad hlavou. Je i nyní třeba na čas zvednout volatilitu aby se investoři vystrašili?
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a
témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky
nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím
spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem
společnosti.