Obchodní podmínky jsou v praxi velmi rozšířené. Usnadňují uzavírání smluv zejména prostřednictvím možnosti odkazu na svůj obsah, čímž se jejich ustanovení stanou součástí smlouvy. Proto se nový občanský zákoník (NOZ) věnuje jejich úpravě detailněji, než tomu bylo u starých soukromoprávních kodexů. Jednou z největších novinek nové úpravy obchodních podmínek je možnost jejich jednostranné změny. Co vše musí být splněno, aby jednostranná změna byla mezi stranami účinná, a lze obchodní podmínky měnit i jinak?
Je samozřejmé, že v průběhu smluvního vztahu může vyvstat řada důvodů, proč je potřeba již uzavřenou smlouvu změnit a přizpůsobit novým okolnostem. Stará právní úprava neposkytovala žádné vodítko, jakým způsobem by mělo dojít ke změně obchodních podmínek, ledaže se jednalo o právní vztahy, na které dopadaly zvláštní zákony, jako například zákon o platebním styku. Bylo tedy soudy potvrzeno, že „nevyhradí-li si proto účastníci ve smlouvě nebo obchodních podmínkách, které jsou její součástí, zvláštní způsob změny obchodních podmínek (např. prostým doručením druhé straně), řídí se předpoklady pro jejich změnu zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy samotné.“ Tento postoj Nejvyššího soudu, který byl současně potvrzen i v nálezu soudu Ústavního, se sice vztahoval ke „staré“ právní úpravě, jeho význam však zůstává zachován dodnes. Je tomu tak proto, že ani nové právo neupravuje obecně změnu obchodních podmínek. Chcete-li tak změnit obchodní podmínky a tuto změnu, resp. její způsob nemáte ve smlouvě speciálně upravenou, použijte obecné zásady změn závazků, jaké byste použili u smlouvy samotné. Připomeňme, že jedním ze základních požadavků pro změnu závazků je souhlas obou smluvních stran.
Ledaže...
Ledaže splňujete předpoklady, které NOZ vyžaduje pro možnost jednostranné změny obchodních podmínek. Tuto úpravu „staré“ právo postrádalo, je však zavedení této možnosti důvodem k oslavám? Ustanovení upravující možnost jednostranné změny obchodních podmínek totiž obsahuje poměrně striktní podmínky pro jeho aplikaci. Těmi jsou: 1) možnost jednostranné změny je výslovně sjednána; 2) musí se jednat o stranu, která uzavírá v běžném obchodním styku smlouvy s větším počtem osob zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky (do této kategorie by mohli spadat telefonní operátoři, bankovní instituce či dodavatelé energie, vody, nebo zemního plynu); 3) z povahy závazku vyplývá rozumná potřeba, že obchodní podmínky bude nutné později změnit, 4) změna obchodních podmínek musí mít „přiměřený rozsah“ (což je mimo jiné pojem blíže neurčený a jeho interpretace tak zůstává opět na soudech); 5) musí být ujednán způsob, jakým ke změně dojde (resp. jak bude změna druhé straně oznamována) a konečně 6) musí být straně, která se změnou nesouhlasí, dána možnost změnu odmítnout a smlouvu vypovědět s přiměřenou výpovědní lhůtou nezbytnou k tomu, aby si obstarala obdobné plnění od jiného dodavatele.
Je tak zřejmé, zejména s ohledem na subjekty, které si jednostrannou změnu mohou ujednat, že možnost jednostranné změny obchodních podmínek je sice určitým posunem vpřed, avšak příležitostí k takové změně je spíše méně. To i s ohledem na neurčité pojmy, jako „přiměřený rozsah“, či „rozumná potřeba“, které než budou judikatorně vymezeny, budou činit interpretační potíže. Navíc není úplně správné říkat, že výše uvedený postup vede k „jednostranné“ změně podmínek, neboť je zde druhé smluvní straně ponechána možnost vyjádřit nesouhlas alespoň vypovězením smlouvy. Přesto tento posun vítejme, přeci jen, něco je lepší než nic a kdoví, třeba nakonec po vyjasnění oněch zmíněných neurčitostí bude praktická využitelnost mnohem větší, než se jeví nyní na počátku.
O obchodních podmínkách podle nového občanského zákoníku jsme již psali i zde.