Oprávnění zastupovat obchodní společnost vyplývá pro členy statutárního orgánu již z titulu jejich funkce. Žádné další zmocnění od společnosti tedy k jednání za společnost nepotřebují. Přesto se plné moci členům statutárního orgánu udělují. Proč se tak děje? A jak na to reaguje nizozemské právo ve srovnání s českým?

Holandské, stejně jako české právo, vychází z pravidla, že oprávnění členů statutárního orgánu zastupovat společnost je v zásadě téměř neomezené a neomezitelné. Toto pravidlo ostatně vychází z evropského práva, a platí tedy ve všech státech Evropské unie. To v praxi znamená, že jakékoliv omezení oprávnění člena statutárního orgánu zastupovat společnost (například tím, že musí určité jednání schválit dozorčí rada) vyplývající ze stanov či společenské smlouvy je vůči třetím osobám neúčinné – tedy nedodržení této povinnosti nemá vliv na platnost či účinnost smlouvy. Podle holandského práva (na rozdíl od českého) je takovým neúčinným omezením i stanovení limitu pro samostatné jednání, tedy například formulace, že do 10 000 eur jedná každý člen samostatně, v ostatních případech alespoň dva členové statutárního orgánu.

Pro praktický život a flexibilní fungování společnosti je však často právě stanovení takovéhoto limitu vhodné. V praxi tak často docházelo k tomu, že členové statutárního orgánu udělovali plnou moc jednotlivému členovi, která byla právě tímto způsobem omezená. Takto zmocnění jednatelé nebo členové představenstva pak mohli společnost samostatně zastupovat pouze v běžných každodenních záležitostech, jejichž hodnota nedosahovala určeného limitu.

Nicméně takovéto plné moci byly zpochybňovány holandskými korporačními akademiky. Podle nich byly v rozporu s holandským občanským zákoníkem a evropským právem. A to právě kvůli onomu limitu, který je podle tohoto názoru v rozporu se zákonným pravidlem stanovující neomezené a neomezitelné oprávnění člena představenstva zastupovat společnost. Důsledkem pak podle holandských teoretiků bylo, že se společnost nemůže dovolávat omezení plné moci v případech, kdy by člen představenstva jednal v záležitosti přesahující stanovený limit, a jednání člena představenstva by bylo pro společnost závazné.

V lednu tohoto roku se pak takto udělené plná moc dostala před odvolací soud v holandském městě s-Hertogenbosch. Jednatelé společnosti Specsavers B.V. byli oprávněni podle společenské smlouvy jednat vždy společně. Jednomu z jednatelů pak byla udělena plná moc, podle které mohl zastupovat společnost ve všech záležitostech v hodnotě do 1 500 eur. Tato plná moc pak byla uložena do holandské obdoby obchodního rejstříku. Spor se týkal tímto jednatelem uzavřené smlouvy, která měla mít hodnotu přibližně 5 000 eur.  Odvolací soud pak odmítl výše uvedený názor holandských teoretiků a rozhodl o závaznosti tohoto limitu i pro třetí stranu, která se podle soudu mohla s touto plnou mocí seznámit v obchodním rejstříku. Podle soudu tak společnost nebyla touto smlouvou vázána.

Zatímco podle holandského práva jsou plné moci omezené do určité výše účinné vůči třetím osobám, podle českého práva by členové statutárního orgánu jednoho člena takto zmocnit nemohli. Důvodem je, že podle nového občanského zákoníku je možné pouze zmocnit jednoho člena orgánu pouze pro určité právní jednání, tedy pro konkrétní smlouvu, výpověď nebo například dohodu o započtení. Generální plné moci (které však nejsou dovoleny ani podle holandského práva) i plné moci omezené do určité výše plnění podle českého práva pro členy statutárního orgánu přípustné nejsou. Naopak je však podle judikatury Nejvyššího soudu v českém právu přípustné, aby způsob zastupování společnosti byl určen například tak, že do 500 000 Kč jedná každý člen představenstva samostatně, v ostatních případech alespoň dva. Nejvyšší soud také za účinnosti obchodního zákoníku připouštěl, aby možnost pověřit jednoho z členů představenstva (pozor, nikoliv udělit plnou moc!) zastupováním společnosti byla přímo upravena ve stanovách a zapsána s účinky vůči třetím osobám do obchodního rejstříku. Stanovy tak mohou například stanovit, že společnost zastupují alespoň dva členové představenstva nebo jeden (celým představenstvem!) pověřený člen. Ačkoliv se tedy pravidlo o neomezitelnosti zástupčího oprávnění člena statutárního orgánu opírá o stejné ustanovení evropské směrnice, dochází v dílčích otázkách oba právní řády k odlišným závěrům. Praktické potřebě rozlišovat způsob zastupování v běžných záležitostech od způsobu zastupování společnosti při podstatnějších transakcích, však v obou národních řádech bude vyhověno. V Nizozemí udělením omezené plné moci, u nás přímo úpravou ve stanovách (společenské smlouvě) a zápisem do obchodního rejstříku.