Svět je dynamický a proměnlivý v čase. Je nesporné, že smlouva uzavřená včera zohledňovala zejména okolnosti, které zde byly právě v tuto dobu, přičemž o okolnostech zítřejších mohly mít smluvní strany mnohdy jen nepřesné dohady. Při uzavírání smluv k dlouhodobému plnění na několik let se nemusí vždy podařit zohlednit veškeré okolnosti, jejichž změna bude mít zásadní dopad na schopnost smluvní strany smlouvu plnit.
Pokud pak ke změně okolností dojde, může být aktuální otázka, jak se z daného vztahu vyvázat, tj. jak nemít povinnost plnit to, co je pro nás nadmíru obtížné či dokonce nemožné. Odpověď na tuto otázku by měl nabídnout institut změny okolností, neboli tzv. clausula rebus sic stantibus.
S institutem změny okolností se lze setkat jak v mezinárodním soukromém právu, tak i v některých vnitrostátních úpravách. Pokud jde o domácí právní úpravu, již Obecný občanský zákoník z roku 1811 se změnou okolností počítal u smlouvy o smlouvě budoucí (§ 936). Ustálená soudní praxe pak aplikaci zásady rebus sic stantibus dovodila i pro smlouvy jiné. Změnu okolností pak znal i občanský zákoník z r. 1964 a obchodní zákoník, avšak v obou případech toliko ve vztahu ke konkrétním smluvním typům.
Nový občanský zákoník, který je účinný od začátku letošního roku, se k institutu změny okolností již staví poněkud obecněji, když v ustanovení § 1764 a násl. zavádí mechanismus použitelný v zásadě pro všechny smluvní typy. Vedle toho pak v ustanovení § 2000 zavádí i obecnější úpravu pro smlouvy uzavřené na dobu určitou, pokud jde o smlouvy na dobu života člověka nebo dobu více jak 10 let (tzv. šněrovací smlouvy).
Základní myšlenkou daného institutu je, že smlouvy se mají plnit, a o bez ohledu na změnu okolností. Avšak dojde-li k takové změně okolností, že mezi stranami vzniká hrubý nepoměr v jejich právech a povinnostech, pak dotčená strana může na druhé straně žádat změnu závazku, resp. jeho zrušení. Tedy nikoliv jakákoliv změna okolností nutně vede ke změně závazku, ale jen ta podstatná. Navíc platí, že pokud plnění bude v důsledku změny okolností zcela nemožné, pak závazek zaniká již přímo ze zákona.
Abychom mohli mluvit o právně významné změně okolností, pak musí být splněny podmínky dle § 1765. Jde o podmínku (i) vzniku hrubého nepoměru v právech a povinnostech stran, (ii) dotčená strana změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit, (iii) skutečnost, jež vedla ke změně, nastala až po uzavření smlouvy, anebo se až po uzavření smlouvy stala dotčeně straně známou.
Pro praxi je dále významné, že ve smyslu ustanovení § 1765 odst. 2 může smluvní strana na sebe nebezpečí změny okolností převzít. Lze se pak setkat s prohlášeními ve smlouvách, jež říkají, že § 1765-1766 se nepoužije, anebo se bez dalšího konstatuje, že např. kupující přebírá nebezpečí změny okolností. Je možné domnívat se, že taková prohlášení nemusí být vždy jednoznačná. V prvém případě se totiž v zásadě vylučuje celé ustanovení § 1765, tj. první i druhý odstavec. Přitom ale právě v druhém odstavci zákonodárce převzetí nebezpečí změny umožnil. I druhý případ by bylo vhodnější doplnit tak, aby určoval rozsah převzetí nebezpečí změny okolností.
S ohledem na uvedené lze tedy doporučit, aby v případě převzetí nebezpečí změny okolností byl uveden i rozsah tohoto převzetí, tj. alespoň demonstrativním výčtem uvedeny okolnosti, resp. jejich změny. Příkladmo lze uvést: „Dodavatel tímto přebírá nebezpečí zvýšení ceny vstupů, a to až o 85% z úvodní kalkulace.“
Závěrem je třeba dodat, že nová právní úprava zavedla i speciální případy změny okolností, například u smlouvy o smlouvě budoucí, nájmu bytu či darování. O tomto si ale povíme až příště.
O změnách okolností se lze dočíst také zde.