Byznys podle Iron Maiden
Pravděpodobně víte o tom, že zpěvák skupiny Iron Maiden Bruce Dickinson je pilotem. Ale věděli jste také, že založil společnost na servis letadel? Jeho Cardiff Aviation chce poskytovat služby netradičním strojům, které potřebují nějaké stálé místo na opravy a údržbu. Dickinson měl projev na konferenci Entrepreneurs Wales 2012 a hovořil tam o svých podnikatelských zkušenostech. Zde jsou jeho postřehy a rady:
„Staňte se nezničitelným virem.“ Je potřeba, aby vaše firma byla pro zákazníky nepostradatelná, aby bez ní nemohli žít. Musíte se dostat do hlavy spotřebitelů a firem, musíte pro ně být klíčoví.
„Když se objeví problémy, je třeba zvýšit cenu triček.“ Hudební průmysl prošel v posledních letech mnoha změnami a skupina Iron Maiden na to reagovala velmi osobitým způsobem. Fanouškům řekla, že mohou její hudbu krást, jak chtějí, oni zvýší cenu triček. Dickinson k tomu říká: „Musíte dělat novou hudbu, abyste mohli hrát na koncertech. Všichni ji ale budou krást, nebo ji získají jen za zlomek hodnoty, kterou má. Hudba je tak zadarmo a trička stojí 100 dolarů.“
„Ze svých zákazníků udělejte své fanoušky.“ Takovou radu vám dá hodně lidí z marketingu, od Dickinsona to ale zní věrohodně. Jeho skupina prodala na nedávný koncert ve Stockholmu 50 tisíc lístků během 49 minut. Takovou poptávku by jí mohli výrobci mobilních telefonů jen závidět.
Poslední rada zní: „Buďte jiní.“ Jak Dickinson říká: „Veškeré podnikání je o zákazníkovi.“ Musíte proto správně určit svůj segment na trhu a přesně vědět, co chce, co mu nabídnete a jak se to bude lišit od ostatních nabídek. Dickinsonova opravna letadel se tak zaměřuje na letadla, která jinde opravovat nechtějí a zajímá se i o výrobu vzducholodí. A vzducholoď od Iron Maiden, to už je něco.
Když máme minimální mzdu, proč nezavést i maximální mzdu?
Simon Wren-Lewis je profesorem ekonomie na Oxford University a zároveň aktivním blogerem, jehož názory jsou u řady dalších ekonomů obvykle brány s respektem. Pokud tedy začne uvažovat o tom, že by vedle minimální mzdy měla být zavedena i odměna maximální, stojí to za pozornost (těžko říci, co by jeho návrhu říkali v Iron Maiden):
„Před časem jsem se účastnil jedné vědecké konference a hovořili jsme tam o minimální mzdě. Debata se poté posunula k příjmové nerovnosti a tomu, jak je těžké s ní něco udělat. Navrhoval jsem maximální mzdu, avšak tento návrh se, mírně řečeno, setkal s určitou nedůvěrou. Mezi reakcemi zaznělo, že by šlo o další cenová omezení, poukazovalo se i na to, že by bylo složité najít odpovídající výši maximální mzdy. Pro mě je ale celkový problém celkem jasný.
Existují jasné důkazy, že v USA a Velké Británii rostou příjmy nejbohatšího 1 % mnohem rychleji než příjmy zbytku společnosti. Poslední analýza od High Pay Centre například říká, že obvyklý plat ředitelů společností zahrnutých v indexu FTSE 100 dosahovala na přelomu tisíciletí asi 1 milion liber, v roce 2012 už to bylo 4,3 milionu liber ročně. Někteří ekonomové a novináři se snaží tomuto tématu vyhýbat a odvádějí pozornost jiným směrem. Obvykle začnou hovořit o nějakých alternativních měřítcích příjmové nerovnosti, či začnou poukazovat na to, že nerovnost na národní úrovni není důležitá. Hlavně, že klesá nerovnost na úrovni globální. Podobné argumenty jsou ale bizarní.
Co je základem obrovského růstu odměn těch nejbohatších? Někdo tvrdí, že odrážejí vyšší produktivitu těchto lidí. Ale proč je potom růst tak vysoký hlavně v USA a Velké Británii, když neexistují známky toho, že by ředitelé firem v těchto zemích byli lepší než jinde? Možnou příčinou mohou být daňové změny, které od 80. let více motivují vedení firem k tomu, aby využívalo svou vyjednávací sílu ke zvyšování vlastních odměn. Pokud tomu věříme, řešením by byl návrat daňových sazeb na úroveň z 80. let. Jinak ale musíme uvažovat o tom, že hledíme na jednu z forem selhání trhu.
High Pay Centre říká, že akcionáři doposud nevyužívají svá práva na to, aby snížili odměny vedení firem z indexu FTSE 100. Ve Financial Times se však nadále objevují zprávy o tom, že akcionáři a investoři vystupují v této oblasti stále aktivněji. Podle některých studií má ovšem tento rostoucí aktivismus pouze malý potenciál vyřešit celý problém s příjmovou nerovností. Proč tedy nezavést maximální mzdu? Mohla by být stanovena jako násobek nejnižší placené mzdy, jak to bylo navrhováno ve švýcarském referendu. Toto referendum bylo ale hodně tvrdé, protože navrhovalo dvanáctinásobek. I tak v něm ale pro návrh hlasovalo 35 % lidí. Švýcaři navíc schválili zákaz vysokých mimořádných odměn pro ty, kteří z firmy odcházejí, nebo do ní přicházejí.
Zajímavé by bylo, kdyby byly maximální mzdy spojeny se mzdou minimální. Ředitelé firem by pak měli motivaci k tomu, aby podporovali zvýšení minimální mzdy! A podobný návrh by neměl žádný dopad na živnostníky. Řada ekonomů se podobným úvahám brání, protože jim připomíná dobu, kdy se vlády snažily o nějaké nastavení férových mezd. To je ale přehnaná reakce, maximální mzda by byla pouhým doplňkem mzdy minimální.
Mýty o tom, proč ženy vydělávají méně
Problémem není jen příjmová nerovnost mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti. Pozornost poutá i dlouhodobá nerovnost mezi odměnami mužů a žen. Washington Post přináší v této souvislosti seznam mýtů, které se týkají rozdílů v platech mezi muži a ženami. Na první místo řadí přesvědčení, že tento rozdíl se rychle zmenšuje. Podle průzkumu Pew Research Centre dosahoval medián hodinové mzdy žen v roce 2012 v USA 84 % mediánu mzdy mužů. V roce 1980 to přitom bylo pouhých 64 %. V posledních deseti letech se ale mzdové rozdíly v podstatě nezměnily, v letech 2005, 2008, 2011 a 2012 se dokonce prohloubily. Institute for Women’s Policy Research na základě současných trendů odhaduje, že ke srovnání platů mužů a žen by mělo dojít někdy v roce 2056. Tedy v době, kdy dnešní mladí lidé budou na prahu důchodu. Rozdíly v platech také reagují na cyklus – během útlumu se obvykle zmenšují, během boomu naopak dochází k jejich zvětšení. Bonusy a podobný typ odměn totiž inkasují hlavně muži.
Podle Washington Post je mýtem i to, že ženy vydělávají méně proto, že pracují v odvětvích, kde jsou platy nižší. Například finanční specialistky vydělávají pouze 66 % mezd svých mužských protějšků, lékařky 71 % a soudkyně 82 %. Pravdou není ani to, že nižší platy žen jsou odrazem jejich horších vyjednávacích schopností. O zvýšení platů si spíše neříkají proto, že se bojí negativních následků.
Existuje také „penále za mateřství“. Zdá se, že pramení z přesvědčení, že pracující matky jsou své práci méně oddané a jsou méně efektivní. Jejich plat je tak obvykle o 7 – 14 % nižší než platy bezdětných žen. Jak rozdíly v platech odstranit? Je sice důležité, aby existovaly zákony proti diskriminaci. Ale výrazný posun vpřed by zajistila spíše větší transparentnost v odměňování a odměny založené na kvalitě práce a ne na počtu odpracovaných hodin. Pomohla by i větší časová flexibilita pro zaměstnance, kteří musí svůj čas dělit mezi práci a rodinu. Když například prodloužil placenou mateřskou dovolenou ze tří na pět měsíců, snížil se počet matek, které společnost opouštěly, o polovinu.
Zdroj: Whiteboardmag, blog Simona Wren-Lewise, Washington Post