Investoři v Jackson Hole nenaslouchali proslovu Maria Draghiho dostatečně pozorně. Pokud by tak učinili, věděli by, že přichází velká změna. Draghi volal po fiskální politice, která by byla „přívětivější k růstu“. Přiznal také, že trhy ztratily víru v jeho schopnost oživit inflaci. Je pravděpodobné, že tato slova znamenají zrození evropské verze japonské Abenomie. Kvantitativní uvolňování by evropské problémy neřešilo a zřejmě by neřešilo ani nízkou inflaci. V tomto smyslu mají jestřábi v ECB pravdu a zjednodušená kritika, která se na ně zaměřuje, se mýlí. Jak ale Draghi dobře ví, už dlouho se nepohybujeme ve světě ideálních řešení. Otázkou tak zůstává, zda by QE od ECB nadělalo více škody než užitku. A netýká se to jen krátkodobého vývoje, ale dlouhodobého zdraví evropské ekonomiky.
Podle mého názoru Draghiho slova ukazují, že on sám uvažuje podobně. Nyní je vše otázkou politiky a načasování. Pokud ECB bude jednat, nebude chtít, aby v tom byla sama. Možná máte dojem, že dělám příliš silné závěry. Ale pravda je taková, že eurozóna dnes vypadá jinak než před několika měsíci. ECB by to měla vzít v úvahu.
ECB byla doposud pasivní i proto, že velmi nízká inflace neznamená v reformující se ekonomice konec světa. Silné euro se podepsalo na ziskových maržích společností. Zrovna tak ale podpořilo kupní sílu domácností v době, kdy to bylo nejvíce třeba. Spotřebitelská důvěra ve většině evropských zemí zůstala během posledních 12 měsíců stabilní či dokonce rostla. Pokles cen běžných spotřebitelských položek může s tímto „překvapivým“ vývojem souviset.
Samozřejmě, že firmy a výrobní strana ekonomiky jsou silným eurem poškozeny. Nízká inflace také periferii ztěžuje obnovu konkurenceschopnosti. Čím déle bude tento stav trvat, tím větší nebezpečí vytvoří. Rizika jsou ale spojena i s vyšší inflací a slabší měnou, což mohou dosvědčit japonské domácnosti. Celý příběh Abenomie má ještě daleko do svého konce. Ale typická japonská domácnost se může právem domnívat, že Bank of Japan dokázala pouze oslabit měnu a importovat inflaci. To vše představuje ránu životnímu standardu domácností, protože reálné mzdy klesají téměř celý rok.
Evropské QE?
Proti QE v eurozóně hovoří i to, že neřeší strukturální problémy její ekonomiky. Nákupy vládních dluhopisů nepomohou se zvýšením produktivity či omezením regulace. I tady lze jako příklad uvést Japonsko: Samotná monetární politika nezvedne potenciál celé ekonomiky a vláda musí přispět svými vlastními kroky. Draghiho volání po strukturálních reformách není ničím novým. Opak ale platí o požadavcích na uvolnění fiskální politiky. V širších souvislostech poukazuje Draghi na to, že reformní vlády potřebují, aby ekonomika rostla a aby ECB spolu se zbytkem Evropy také přispěla vlastní snahou.
Podle inflačních očekávání odražených v cenách aktiv na trzích se investoři nedomnívají, že by ECB v několika následujících letech podnikla kroky ke zvýšení inflace. Krátkodobá očekávání se propadla ještě více. K tomu se přidává válka na Ukrajině, která má nyní mnohem větší negativní efekt na evropskou ekonomiku, než se před několika měsíci zdálo. Draghi má pravdu v tom, že sama ECB nic nezmění. ECB by také neměla něco dělat jen proto, že „něco učiněno být musí“. Draghi dal ale jasně najevo, že přílišná pasivita nyní znamená větší nebezpečí než přílišná aktivita. Vlády jsou v tuto chvíli pasivní příliš, to samé však platí o ECB.
Autorkou je Stephanie Flanders, strategička pro Evropu v Asset Management.
Zdroj: FT