Němci hromadí bohatství v zahraničí a zvětšují tím problémy Evropy

Otmar Issing v článku pro Financial Times tvrdí, že neexistují žádné pádné důvody pro to, aby země jako Německo sledovala politiku fiskální expanze. Německo se totiž těší téměř plné zaměstnanosti a vyrovnanému rozpočtu, co se týče dluhů je ale „vysoko nad cílem“. Issing se tak ptá: „Která učebnice ekonomie tvrdí, že taková země by měla rozpočtovými deficity stimulovat svou ekonomiku?“

Zmíněné argumenty mohou znít přesvědčivě, ale chybí tu jedna klíčová proměnná: Německé národní úspory převyšují investice o více než 6 % HDP. Vzniklý deficit běžného účtu odráží touhu Němců akumulovat bohatství, a to zejména s výhledem na jejich zajištěný důchod. Problém spočívá v tom, že německá ekonomika nevytváří dost aktiv na to, aby tuto touhu uspokojila. Pokud by šlo o uzavřenou ekonomiku, převis úspor nad investicemi by vedl k prudkému poklesu sazeb. Ty by se nalézaly na úrovních, které jsou ještě níže než ty současné. K tomu by se přidala dlouhodobá deflace.

Naštěstí pro Německo není jeho ekonomika uzavřená a jiné země jsou ochotny prodat mu svá aktiva. Hodnota držených zahraničních aktiv tak dosahuje asi 100 % HDP a poptávka po nich se jeví jako neomezená. To ale neplatí o schopnosti jiných zemí zadlužovat se. Vnější dluh některých zemí na periferii eurozóny se už dostal nad 100 % jejich HDP a nachází se na neudržitelných úrovních. Jejich vlády tak musí prudce snížit své výdaje. Němečtí střadatelé by se mohli zaměřit na jinou část světa. Mají ale v paměti, co se stalo během asijské krize a finanční krize v USA. Němci jsou jedni z největších střadatelů na světě, musí tak investovat v zahraničí a není překvapivé, že na ně dolehne každá finanční krize.

Evropa se tedy nachází v těžko řešitelné situaci. Na jedné straně tu je Německo a pár dalších zemí, které chtějí spořit velkou část svých příjmů a akumulovat aktiva v zahraničí. Na druhé straně tu jsou země na periferii, které nemohou a nechtějí zvyšovat svůj dluh. Evropa jako celek má pak nadměrné úspory a tím sílí deflační tlaky. Německo doposud unikalo recesi, protože eliminovalo slabší poptávku z periferie vývozy na rozvíjející se trhy. Zpomalení Číny, Ruska a zemí Zálivu ale ukazuje na to, jak zranitelná německá ekonomika je. Pokud nějaká země závisí na exportech tak jako Německo, jde o známku její slabosti, ne síly.

Jak může Evropa uniknout deflaci? Existují dvě možnosti. Němečtí střadatelé se mohou přesunout od dluhopisů k akciím a jiným aktivům mimo Evropu. To by snížilo tlak na zadlužování periferie a také by to pomohlo její stimulaci. Nebo bude Německo generovat více investičních aktiv než doposud. Toho lze dosáhnout zvýšením veřejného dluhu, což ale němečtí ekonomové a politici nepodporují. Nebo lze podpořit soukromé investice. Proč německý soukromý sektor neinvestuje více? Podnikatelé tvrdí, že není dost poptávky. A je pravda, že zahraniční poptávka slábne a ta domácí nijak silná není.

Co by tedy měli němečtí politici učinit? Implementovat politiku, která bude stimulovat poptávku. Například by mohli snížit sazbu DPH, která je nyní na vysokých 19 % a tlumí výdaje domácností. Investice lze zase podpořit daňovými úlevami. Jestliže domácí poptávka neporoste, nadměrné německé úspory budou brzdit celou Evropu a tlačit ji do deflační spirály. Ukazuje to standardní ekonomická teorie a došlo k tomu ve třicátých letech. Pokud se chceme stejné chyby vyvarovat, stačí vzít běžnou učebnici ekonomie. A případně ji přeložit.

Autorem je Lorenzo Bini Smaghi, který působil ve vedení ECB a nyní pracuje pro Weatherhead Center for International Affairs a Istituto Affari Internazionali.

Zdroj: FT