Americký prezident George W. Bush sliboval svobodu všem od Karáčí až po Casablanku. Prezident Barack Obama hodně hovoří o nových postupech a angažovanosti, ale činy jsou slabší a jeho postoj k větší aktivitě Spojených států je hodně neurčitý. Ani jeden přístup není vhodný. Spojené státy musí být razantní v případě, že je to třeba. Nesmí se ale zároveň vyčerpávat utopickými myšlenkami a snahami o vyléčení společností, které jsou hluboce zmrzačené a ochromené.
Spojené státy se v éře po konci studené války nacházejí ve velmi náročném prostředí. Po roce 2011 došlo k hlubokým změnám ve čtyřech arabských zemích, Evropa klopýtá od recese k recesi a stále hlasitěji je zpochybňována samotná existence společné měny. Čína je stále více asertivní a neklidná, Rusko se snaží o získání dominace nad sousedními zeměmi a využívá k tomu špinavé triky i přímé použití síly. Severní Korea disponuje jadernými zbraněmi, Irán se snaží o jejich získání. Al Káida ztrácí na důležitosti, ale organizace jako ISIS naopak nabírají na síle. USA si prošly tvrdou lekcí v Iráku a Afghánistánu a k intervenci v zahraničí se dnes staví velmi opatrně. Výsledkem je ale i to, že agresivní režimy se domnívají, že mohou svou agresivitu zvyšovat, aniž by přišla reakce ze strany Spojených států. Ty pak také ztrácejí podporu u některých svých spojenců. Země jako Izrael, Japonsko či Saúdská Arábie totiž tiše zkoumají alternativy, protože starý systém, ve kterém dominovali Američané, už není tak bezpečný.
Rok 1991 byl pro Spojené státy rokem triumfálním. Přišlo vítězství ve Válce v Zálivu, rozpadl se Sovětský svaz. Na domácí půdě ale nastala katastrofa v podobě rekordního počtu zločinů. Policie dokonce hovořila o tom, že zemi postihne vlna „superpredátorů“. V například psali o tom, že „pokud bude současný trend pokračovat, počet zatčených mladistvých se do roku 2010 zdvojnásobí“. Růst zločinnosti byl vysvětlován řadou faktorů, počínaje špatně fungujícími školami a rodinami a konče nezaměstnaností. K žádnému zlomu ale v těchto oblastech v uvedené době nedošlo. Patrný byl naopak posun v práci policie.
Mezi lety 1992–2008 se zvýšil počet policistů o 25 %. Více policistů na ulici znamenalo více zločinců za mřížemi. Přidal se ale ještě jeden faktor: Philip Zimbardo ze Stanfordu provedl v roce 1969 zajímavý experiment. Nechal svůj vůz odemčený a se zvednutou střechou na ulici v Bronxu. Do deseti minut začali vandalové z jeho auta odnášet vše, co mělo nějakou hodnotu. Další den už ho demolovali. Zimbardo pak udělal to samé v Palo Altu v Kalifornii. Auta si tam ale několik dní nikdo nevšiml. Pak ale psycholog rozbil okno vozu kladivem. Během několika hodin bylo úplně zničeno. Ukazuje to, že kriminální chování má svůj vzorec. Pokud není rozbité okno vyměněno, rychle budou rozbita i ostatní okna. Jestliže totiž vyměněno není, naznačuje to, že se o danou věc nikdo nestará a rozbití dalších oken sebou nenese žádný náklad či trest.
Náznak nepořádku sebou tedy může automaticky nést ještě větší chaos. Tento názor jde proti přesvědčení, že kriminalita má nějaké „hluboké kořeny“. Města, která se řídí teorií rozbitého okna, se spoléhají zejména na policejní hlídky v ulicích a nekompromisní postup i proti malým zločinům. A obvykle u nich dochází k prudkému poklesu kriminality. Často si myslíme, že řád má tendenci měnit se v chaos. Může tomu ale být i naopak – chaos lze změnit v řád. Je možné, že by oprava „rozbitých oken“ fungovala v USA i v zahraničí?
Žijeme ve světě rozbitých oken, kde jsou pravidla jasně popsána, nevymáhá se ovšem jejich dodržování. Máme své ideály, ale nebráníme je. Nejvýznamnějším cílem americké zahraniční politiky v následujících deseti letech by měla být oprava rozbitých oken. Celá tato teorie spočívá na důrazu na prevenci a ne na trest. Znamenalo by to zvýšení amerických výdajů na zbrojení k 5 % HDP, což je znatelně nad 3,5 % plánovanými pro rok 2014. Dlouhodobý průměr ale dosahuje 5,5 %. Vyšší rozpočet by umožnil námořnictvu dosáhnout cíle 313 lodí (nyní jich má méně než 290). Vzdušné síly by mohly nahradit 26 let stará letadla.
Důležitá jsou v této strategii čísla a ne extrémně drahé zbraně. U nich pouhý výzkum stojí miliardy dolarů a provádí se jen proto, abychom nakonec zjistili, že si jich můžeme dovolit pouze velmi omezené množství. Tato strategie by vedla k trestu pro ty, kteří porušují mezinárodní normy a právo. Tedy například pro ty, kteří používají chemické zbraně. Důraz by měl být kladen na krátkodobé akce, ne na dlouhodobé rozsáhlé cíle, které mají měnit fungování celých společností. Tragédií války v Iráku je fakt, že svržení starého režimu zabralo devět měsíců a zemřelo při něm 480 Američanů. Avšak dalších osm let a 4 000 životů bylo ztraceno ve snaze o změnu Iráku v arabskou demokracii.
Henry Nau z George Washington University tvrdí, že Spojené státy by se měly zaměřit na svobodu tam, kde má pro společnost největší hodnotu. To znamená zejména na hranicích zemí, které jsou už nyní svobodné. Jde o hranice, které „oddělují svobodné asijské země od Číny a Severní Koreje, svobodné země střední a východní Evropy od Ruska a Izrael a Jordán od jejich sousedů“. Zahraniční politika založená na teorii rozbitých oken neznamená, že bychom z města museli vyhnat každého zločince a Spojené státy by se musely angažovat v každém geopolitickém sporu. Vláda musí analyzovat, kde to má smysl a kde ne. Krize v oblasti zahraniční politiky sebou ale obvykle nenesou volbu mezi dvěma extrémy „nedělat nic, nebo podniknout rozsáhlou vojenskou operaci“. Například jedna raketa vypálená na vysílací věž rádia, které podporovalo zabíjení Tutsiů, mohla zachránit tisíce životů ve Rwandě roku 1994.
Daniel Patrick Moynihan v roce 1993 napsal, že Američané si zvykli na míru zločinu, která by předchozí generace přiváděla k panice. Dvacet let poté se situace úplně obrátila. Nesmíme ale zapomínat na to, jak tomu bylo dříve. To samé platí o zahraniční politice. Američané si zvykli na relativní klid a nevěnují se moc tomu, jak ho udržet. Poslední vývoj týkající se Islámského státu a popravy novinářů Stevena Sotloffa a Jamese Foleyho to ale mění.
Pokud na sebe přední světová liberální demokratická země nevezme roli světového policisty, povede se násilí. Svět by mohl vypadat jako ve třicátých letech, kdy ekonomické problémy přinesly únavu, západ začal pochybovat sám o sobě, Spojené státy se věnovaly hlavně vnitřním problémům a ve světě začaly bujet diktátorské režimy. Winston Churchill tvrdil, že druhá světová válka se měla jmenovat „válka, k níž nemuselo dojít“. Být globálním policistou ale neznamená být globálním kazatelem toho, co je správné. Ti mají zachraňovat srdce a duše lidí, policie trestá viníky a chrání ty, kteří dodržují zákon. Ne každý chce být policistou. Kdo ale chce žít tam, kde žádní policisté nejsou?
Autorem je Bret Stephens.
Zdroj: WSJ