Zlatý standard
Zlatý standard (angl. Gold standard) je základní pravidlo v měnovém systému, kde standardním ekonomickým měřítkem je zlato. Měna, která je používána jako jednotka zúčtování, je odvozována od ceny zlata, která se v ideálním případě nemění.
Při používání zlatého standardu je měna tvořena buď mincemi raženými z přesně definovaného množství zlata, nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručuje splatit jejich hodnotu zlatem. Zlatý standard je chápán jako princip krytí vydávané měny – nemá přímou souvislost s tím, kdo je vydavatelem této měny (stát, soukromý subjekt, …)
Zlatý standard může být buď interní, při kterém tuzemští držitelé bankovek mohou požadovat splacení ve zlatě, nebo mezinárodní, kdy o tuto výměnu může žádat omezený počet subjektů např. centrální banky. Měny, které jsou kryté fixním množstvím zlata, mají mezi sebou pevný směnný kurz. Cílem zlatého standardu je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Užívány byly obě formy zlatého standardu, jak interní, tak mezinárodní. Měny zlatého standardu byly často používány jako peněžní jednotky, vůči které byly porovnávány méně stabilní měny.
Ve Spojených státech
Zlatý standard byl ve Spojených státech zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %.
Již 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102,které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.
Historie
Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“ přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871 až 1914. Enormní válečné výdaje vedly obě strany k opuštění zlata. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila, v meziválečném období byl podniknut experiment s takzvaným standardem zlatého slitku. Po další světové válce vítězné mocnosti ustavily Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1972. Jeho podstatou bylo napojení dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Unce zlata byla fixována na 35$. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Konečně prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce 1971. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny.
Návrat ke zlatu
Obnovení užívání zlata jako měnového kovu se potýká s řadou problémů. Obvykle je takový návrat považován za neproveditelný, nicméně má mnoho stoupenců zejména z řad monetaristů. Typickým argumentem proti návratu zlata je tvrzení, že jej není dost, aby mohlo plnit měnové účely, což však odporuje kvantitativní teorii peněz, která tvrdí, že cenová hladina se přizpůsobí množství komodity používané jako univerzální prostředek směny.
Jedním z pravděpodobně nejvhodnějších scénářů by bylo zrušení legislativy označující současné peníze za zákonné platidlo. Dalším krokem by bylo zpětné převedení zásob zlata, kterými disponuje centrální banka, do formy mincí denominovaných podle hmotností a jejich prodej za tržní ceny libovolným zájemcům. Tato dvě opatření by zcela postačovala, aby lidé mohli podle svého uvážení dále používat peníze, zlato, anebo dokonce i jiné komodity; mezi jednotlivými měnami by se tedy ustavila volná soutěž. Díky tomu, že kurz mezi zlatými mincemi denominovanými v hmotnostech a jakýmikoliv jinými penězi by byl zcela volně určován na trhu, mohla by hodnota zlata podle potřeby růst vzhůru, jak by se rozšiřovalo jeho využívání.
Další výhodou tohoto scénáře je skutečnost, že výsledek jím není nijak předjímán. Zlato, alespoň podle přesvědčení svých zastánců, může být mnohem kvalitnějšími penězi než ty emitované státem.